Přestože je Nashville znám jako rodiště country hudby, v tomto jižním městě je toho víc než Tim McGraw a Dolly Parton. Takzvané Athény na jihu zahájily kariéru umělců napříč mnoha různými žánry, včetně zpěváka skupiny „Cut My Teeth“ Jamese Drolla. Pochází ze Středozápadu, ale na hudební město narazil náhodou, vzal Droll útokem Nashville a zaujal posluchače po celém světě svými brutálně upřímnými texty. Dohnali jsme vycházející hvězdu v našem sídle v New Yorku, abychom pochopili, jak vyvinul svůj zvuk jako sólový umělec a co mohou fanoušci očekávat, že si odnese z jeho nadcházející hudby.
Řekněte nám o přechodu z venkovského Ohia do Nashvillu.
Nejprve jsem se přestěhoval do Cincinnati, kde jsem chodil dva roky do školy, ale s kolegiálním systémem jsem to měl opravdu těžké. Získal jsem spoustu přátel, kteří byli součástí hudebního průmyslu v Cincinnati, a nakonec jsem se připojil ke skupině. Ano, příběh starý jako čas: Vysoká škola nedokončená se připojí ke kapele a poté začne chodit na turné. Kapela těžce cestovala šest let a pak náš bubeník ukradl všechny naše peníze, utekl se svou přítelkyní a oženil se. A pokud má vaše kapela zmizet v plamenech, je to docela dobrá cesta. Kapela tedy nakopla kbelík a já začal svou kariéru jako barman. V té době jsem si řekl: „Hudba je na nic, to je nejhorší.“ Pak se v Nashvillu otevřel bar, ve kterém jsem pracoval v Cincinnati, a nabídli mi, že mě tam přestěhují. To byl doslova jediný důvod, proč jsem se přestěhoval, nikdy jsem si nepředstavoval, že bych byl v Nashvillu a ani jsem se tam nepřestěhoval kvůli hudbě. Ale jakmile jsem se tam dostal, špatné návyky se vrátily, chcete -li. Začal jsem se vracet k hudbě a potkávat lidi, kteří tam byli z toho důvodu. Velmi mě inspirovala začínající a již zakořeněná umělecká a hudební komunita v Nashvillu.
Jak byste popsali hudební scénu Nashvillu a druh umělců, které přitahuje??
Upřímně, hladový a nevinný. V Nashvillu je něco, s čím se lidé mohou ztotožnit, je to prospěšnější při tvorbě hudby – je to spíše město písniček než hudební město. Lidé se obávají o celistvost písně kvůli bleskovosti, nebo cokoli přisuzují LA a New Yorku. Mezi všemi třemi chodím poměrně často a nevěřím tomu, že tomu tak je, ale existuje předpoklad, že Nashville je spíše o umění, obsahu písně a kvalitě psaní písní než o záblesku a prásk. Myslím, že docela velkou motivací pro mladé umělce, dokonce i pro mě v té době, je nájem mnohem levnější. Žít v Nashvillu je právě teď cenově dostupné, i když to masivně roste a lidé se houfně stěhují z New Yorku a LA.
Foto Peter Roessler
Jak jste se vyvinuli jako sólový umělec a jak se v posledních letech vyvíjel váš zvuk?
Poměrně ochotně jsem nechal očekávání ostatních lidí za sebou. Zpočátku jsem váhal, ale teď jsem si uvědomil, že nejsem krabicí názorů jiných lidí. Jeden z mých oblíbených citátů je: „Co si o tobě ostatní myslí, to není tvoje věc“ a já tak působím jako umělec, když někdo řekne: „No, to nezní jako ty.“ Říkám si: „Jsem ten, kdo o tom rozhodne,“ víš? Jen myšlenka, že lidé řeknou: „To ti připadá tak odlišné.“ Říkám si: „Ne, to, jak mě vnímáš, to není to, kdo jsem a jak se vyjadřuji.“
Jaké emoce zobrazujete nebo vyprávíte příběhy s vaší novou hudbou?
Dnes jsem se tomu trochu zasmál, když jsem mluvil s několika přáteli o svém EP, které právě vyšlo. Je mi 28 let a připadá mi to jako album nové generace, kde říkám: „Právě teď jsem, jsem tím, kým jsem a kam jdu.“ Miluji myšlenku pravidelně tvořit, vždy píšu o věcech s přítomnou dobou. Ale pokud jde o rekord, má směs rozchodů, pádů, vítězství a všeho mezi tím. Myslím, že pro mě to pokrývá mé hlavní body na časové ose posledních dvou let mého života, což je podle mě tak zábavné. Ani jsem na to nemyslel, dokud jsem si po uspořádání seznamu skladeb celou věc neposlechl.
Co si myslíte, že si lidé z tohoto alba odnesou, když se dozvědí, kdo jste jako člověk i jako umělec?
Doufám, že oni, kolektivní neznámí, zaujmou lehčí přístup k rozdílům ve svých životech. Vyděsil jsem lidi tím, jak jsem upřímný a přímý, o svých vlastních bojích s duševní nemocí, ujistil jsem se, že jsem v pořádku a na místě, kde se nechci každý den vrhat do provozu. (Směje se) Ten den jsem s někým mluvil jako: „Chtěli jste někdy rozbít auto, ale jen trochu, abyste ten den nemuseli chodit do práce?“ Chci, aby [moje album] bylo něčím, kde se lidé budou zabývat všemi momenty a emocemi, které nám řeknou, abychom to necítili, protože to může vypadat určitým způsobem nebo někoho jiného znepříjemnit. Chci, aby se od toho lidé odrazili a viděli, co se mohou naučit.
Řekli byste, že tetování, která jste nashromáždili, odrážejí toto myšlení?
Jistě. Když lidé říkají: „Máte nějaké tetování, kterého litujete?“ Trochu jsem nad tím zavřel dveře. Nedovolím si pomyšlení na lítost. Mám nedokončená tetování od tetovacích umělců, které jsem nemiloval – nemiloval jsem jejich energii a nechtěl jsem, aby trávili více času zanecháním trvalé stopy na mém těle. Mám opravdu dobré přátele, které nechávám dělat, co chtějí. Pokud mají nový design, ze kterého jsou opravdu nadšení, říkám si: „Slap to na mě. Vy jste umělec. Jsem plátno, jdeme, pojďme na to. “ Ale pro mě jsou to jen značky na časové ose. V dobrém i ve zlém je to přesně to, co jsem chtěl v době, kdy jsem to chtěl. A proto je opravdu těžké ohlížet se za některým z těchto těžkých časů s jakoukoli mírou lítosti. Je to pro mě bod katarze. Dokonce i při psaní [písní] píšu, abych se dostal přes věci, a myslím si, že obrovským způsobem jsem použil tetování, abych se také dostal přes věci. Pocit, že mám kontrolu nad svou fyzickou formou, je pro mě opravdu uklidňující duševní vzpruha.