Pro naše vydání z března 2019 jsme měli to potěšení dozvědět se, jak žena jménem Emily Colang přešla z normálního dospívajícího na zbytek svého života na invalidním vozíku. Tady'je to její příběh podle jejích vlastních slov.
Foto Nathan Dugan
"Co si pamatuji, fascinovala mě myšlenka tetování. Když mi bylo asi osm nebo devět, byl jsem v obchodě s tetováním, díval jsem se přes listy blesku a věděl jsem, že jednoho dne v nich chci být zahalen. Ráno k 18. narozeninám jsem si nechal udělat první tetování. Magnolie na mé hrudi pro moji neteř, která zemřela jako dítě (je to její rodná květina). Během dalšího roku svého života jsem sem tam nasbíral pár tetování, ale to bylo pozastaveno. Na Nový rok 2014 jsem se stal účastníkem dopravní nehody. Nehoda, která by změnila život tolika lidem, včetně mě. Byli jsme teenageři, byl Silvestr a pili jsme. Ozval se mi telefon, že náš přítel byl zraněn a potřeboval naši pomoc. Všichni čtyři jsme neváhali. Naskočili jsme do auta a šli pomoci našemu příteli v nouzi. Bohužel jsme tuto šanci nikdy nedostali. Na Nový rok byly 3:00 ráno, silnice byly orosené a mlha hustá. Další věc, kterou jsem věděl, jsme narazili do stromu rychlostí 60 mph. Byl jsem za řidičem a vedle mě seděl můj přítel James. Sledoval jsem a bezmocně plakal, jak naposledy vydechl. Další věc, kterou si pamatuji, je, že mě vytáhnou z auta a týden se probouzíme z kómatu a ven. Následující dva měsíce byla nemocnice mým domovem. Měl jsem nespočet zlomených kostí, játra byla roztržená, močovod mi vytrhl ledvinu, praskla mi slezina (kterou mi odstranili), odstranili mi části tenkého a tlustého střeva a roztrhla se mícha – proto to říkám příběh. Když mi konečně vytáhli dýchací trubici, uvědomil jsem si, že necítím nohy. Lékaři mi sdělili, že jsem nyní ochrnutý od pasu dolů. Nemohl jsem sám chodit, stát, sedět, převalovat se v posteli nebo dokonce jít do koupelny. Nikdy jsem se necítil tak beznadějný. Dalších pár let mého života bylo věnováno učení, jak se o sebe starat a jak žít bez závislosti na druhých. Šel bych na večeři nebo na nákup a všiml si všech, kteří na mě zírali. Věděl jsem, že zírali kvůli mému invalidnímu vozíku, a proto jsem se cítil hrozně. Rozhodl jsem se obarvit vlasy na jasně růžovou a purpurovou, abych lidem dal něco jiného než židli, na které by se mohli podívat. A po celou tu dobu jsem se nikdy nepřestal tetovat. V tomto okamžiku jsem měl dva plné rukávy a nohy jsem měl téměř zakryté. Už jsem se kvůli své situaci choval jinak, a tak jsem se rozhodl nechat si vytetovat ruce a krk. Nikdy jsem toho nikdy nelitoval. Tetování je něco, pro co jsem byl vždy vášnivý. Miluji estetiku tetování, oceňuji historii, která se za nimi skrývá, a nemám nic jiného než maximální respekt k tetovačům a komunitě, jejíž jsem se stal součástí."